Jak je nedokonalost dokonalá

Po víkendu se mi stala zvláštní věc. Bolela mě hlava, ale tak ukrutně a moc, jak už dlouho ne. Vzhledem k tomu, že doma prášky pro lidi ani nemám, snažila jsem se využít všech alternativ, které umím, aby bolest polevila. Všechno bylo ale jen chvilkové, po chvíli se vrátila a co hůř, nepomohlo ani vyspání do dalšího dne a včera tudíž znovu.. Noc jsem proto měla hloubavou, návratovou k podstatě, původní myšlence projektu.. Proto dnes znovu sedím a přetékám optimismem a energií, znovu jsem ji našla, protože jsem si uvědomila, co se dělo, děje ..

Ač poslední dny a týdny jsou návalem událostí zázraků, jak mi pomáháte, jak se lidé zapojují do toho "bláznivého" nápadu zachránit psí seniory, i přesto všechno se ve mně hromadil odpad lítosti. Když jsem měla nějaké neúspěšné jednání, nebo další nevycházející zprávu nad vhodným pozemkem, mrzelo mě to, a začalo se to kupit. Přitom vím, že věci se dějí, jak mají, že vše má svůj čas a ten pravý pozemek pro naši oázu si mě najde. Ale ne vždy se mi dařilo tuto myšlenku udržet. Vrátila jsem se včera tedy k tomu učit se na sobě. Celou noc jsem přemýšlela a snažila se pochopit, v čem dělám chybu..

A zase – přišlo to. Nedělám žádné chyby. Pochopila jsem, že dokud nebudu mít ráda samu sebe takovou, jaká jsem, včetně „chyb“, které dělám, tak to nepůjde tak hladce, jak to šlo. Není mojí chybou, že něco nevyšlo. Není ale ani chybou, že jsem si to brala k srdci jako neúspěch. Jen v noci jsem pochopila, jak důležité to bylo, abych se mohla ponaučit, nebo spíš si připomenout, že nejsou neúspěchy. Jsou jen příležitosti, jak to brát jinak, jsou to ukazatelé jiného úhlu pohledu. A málem jsem na to zapomněla. Málem jsem zapomněla na to, že neděláme chyby, ani vy, protože takoví, jací jsme, jsme dokonalí.

Ostatně - co je to chyba? V očích koho? Kdo má právo nám říkat, že je něco chyba? Jsme to jen my sami, co si něco vyčítáme, co sami sebe kritizujeme, kdo jsme si soudci. A tak si říkám, co se namísto kritiky negativní, mít ráda, se vším, protože takováto jsem se narodila, takto jsem dokonalá. Každý z vás je dokonalý takový, jaký je. Ostatní vůbec nemají právo soudit vás, mají na to vlastní měřítka ovlivněná celým jejich životem. Tím, v čem vyrůstali, tím, čím žijí, tím, jak jsou nespokojení. Celá tato optika utváří náš / jejich názor. Na nás, na okolí, na všechno, co řeknou. Jediný, kdo nás tedy může optikou našeho života kritizovat, jsme my sami.. Ale proč bychom to dělali sakra? Proč se kritizovat, trápit a nadávat si za to, že tento život, který žiju, jak nejlíp umím, včetně „chyb“, proč si cokoli vyčítat, vždyť nic není špatně. Jestli se dějí omyly a přešlapy, tak jsme to my, kdo si na nás samotné v té situaci utvoří názor. Kdo si řekne „tak to jsem podělal“. A proč si to neříct jinak „dobře, příště to udělám jinak, prima ponaučení“.

Za víkend jsem měla pár událostí, za které jsem cítila sama na sobě pocit viny. Že jsem nedělala věci tak, jak jsem chtěla nebo měla. Proto mě tak ukrutně bolela hlava. Byl to pouze a jen pocit viny. Zvláštní, jak je čeština přenádherná.. hned mě napadlo, z čeho asi vzniklo slovo „povinnen“ ;-). Cítíte to taky? Pocit PO „vině“, že mám něco udělat, že jsem někomu zavázána. A co hůř, já se cítila zavázána sama sobě, cítila jsem se se povinna chyby odčinit.. Zkuste to naschvál, dnes mi to došlo: řekněte si sami, „co bych dnes měl/a udělat?“ .. Máte? A teď – nahraďte „měl/a bych“ slovem „můžu“ ;-). Cha cháááá!!! A máte odpověd – proč nemůžete? Je to přeci tak snadné, život je jen o našem rozhodnutí. Nejsme nikomu „měli bychom“, jsme jen „můžeme“. A pokud nemůžeme, pak jsme to my, kdo si staví překážky, nikdo jiný.

V noci jsem se zbavila bolesti, tekly mi slzy radosti a lásky, protože JSEM SI ODPUSTILA. Nejsem nikomu nic povinna dokazovat, ani povinna vůči sobě. Protože taková, jaká jsem, jsem dokonalá. Kdybych měla být jen o malilinko jiná, nebyla bych to přeci už já. Nechtějte být jako kdokoli jiný, protože takoví, jací jste, jste dokonalí. S těmi „nedokonalostmi“, které nám podsouvají měřítka jiných, jsme dokonalí sami v sobě. Uvědomte si, kdybyste byli tak dobří jako kamarád/ka nebo kolega.. Co z toho? Jeden takový už je. Není hezký a osvobozující si uvědomit, že právě to, že já jsem jiná, svá, ze mě dělá právě toho člověka, jakým jsem? Nechci být nikým jiným, a proto se přijímám i s „chybami“, odpouštím si je, protože to nejsou chyby, ale lekce. PROTOŽE NEDOKONALOST JE MOJÍ DOKONALOSTÍ. Protože jsem se znovu začala mít ráda. Jsem na cestě. Na cestě lekcí, výuky na sobě samé, na cestě pochopení nemocí a bolestí jako skrytého vnitřního naladění, na obdivuhodné cestě poznání. Děkuji sobě samé za to, že taková jsem.