Tudlejc v noci jsem měla ledově studenou jednu nohu trčící mimo peřinu. A než jsem si to uvědomila, znáte to, takový ten pocit, že to musí dojít ze snu do vědomí, tak můj Lojzouško mi nohu nenápadně a skoro jakože náhodou zalehl a zahřál.. A teď, jo, teď to přichází .. On je se mnou odmala, mám ho jako štěně z popelnice, byl se mnou před deseti lety v Brně, udělali jsme několik zkoušek poslušnosti, bavilo ho agility, nosework, záchranářina, hrál hlavolamy i ve filmech.. Jak se učí, aby vám pes věnoval pozornost, tak já ho naopak nemůžu naučit opak. Kolikrát mu říkám "prosím tě běž si čuchat, chovej se jako pes." Ale Ouško nejraději poskakuje kolem mě, a čeká, až mu kopnu lupínek nebo kamínek. Jen ten, kdo ho zná, ví, že fakt na ten šutr vydrží civět snad půl dne ..

 

Inu a dnes jak mě tak zalehl, tak mně vlastně hluboce docvaklo, že on dělá věci vždy a výhradně pro mě, a to vteřinu předtím, než tu myšlenku vůbec sama zhmotním.. Jako například, občas má vrčivou na pejsky okolo, ale když jsem se na to koukla z jiné perspektivy, tak on brumká jen na ty, které bych sama za chvíli napomenula! Prostě mi chce pomoct. I to jeho věčné šaškování kolem mě je jen to, co právě potřebuju: uvolnit se a dětsky se bavit . Lojzíček je značný bourák a je to můj hrdina!

 

A teď to uvědomění za Nobelovku, jo. CO KDYŽ TAKHLE JEDNAJÍ VŠECHNA ZVÍŘULÁTA