Na dnešek jsem toho moc nenaspala. Hodně dlouho jsem se loučila s Jagů (více na fcb ZDE); ona je opravdu výjimečná holčička, tím spíš, jak mnozí znáte, pokud pejskovi věnujete poslední dny veškerý čas a podřizujete svůj režim jemu, tak o to víc všude chybí. Jagů potřebovala nonstop dohled, aby si neblízala stehy, protože zákrok odebrání obou mléčných lišt je vskutku markantní. A tak jsem si ji i na noc brala do postele vedle sebe, protože tak nějak „mateřsky“ spím s otevřeným uchem, a jak jsem slyšela, že si šudlá jizvy, hned mě to budí. Jak se mi ulevilo, když se zlepšila natolik, že zase s námi utíkala po venku, že se jí mohly vytáhnout stehy, když vše nasvědčovalo tomu, že to bude dobrý..

A najednou šok, prostě štronzo moment. Ráno vyšla na vycházku, ale po pár metrech dala najevo, že to neujde. „Nic se neděje“, říkala jsem si, nemá svůj den, sychravé počasí nesvědčí mnohým, potřebuje si odpočnout.. Kdykoli jsem přišla z venku do jurty, koukla jsem na Jagů, jak je na tom, pohladila ji a ta mě přítomným pohledem doprovázela u mé činnosti.. Večer už nechtěla jídlo; oki, i to se stává. Na důvěře mi dodalo, že sama svoji porci sice nesnědla, ale pořád si ji před ostatním pobrukováním pod fousy hlídala. Pak se jí ale velmi rychle začal měnit dech, jakoby byla zadýchaná, aniž by bylo z čeho. Horečku neměla. K okamžitému zavolání paní doktorky mě přiměl ale Jagušky chladný dech, a že se jí vůbec neprokrvují sliznice (zmáčknutím na dásně, nevrací se tam krev).. Paní doktorka nás večer přijala aspoň v ordinaci u ní doma, protože nejbližší pohotovost je hodinu odtud. Myslela jsem si, že kapačka Jagulince pomůže minimálně do rána, ne-li zcela, ostatně často zavodnit a zaminerálovat starší pejsky je občas potřeba. A zbytek už znáte: paní doktorka také konstatovala, že má zhoršenou krevní cirkulaci, ale neobjevila žádný symptom, čím by to mohlo být. Bříško po operaci měla Jaguška měkké, uvolněné, nebolestivé. Celou dobu byla při vědomí, neupadala do apatie. Paní doktorka byla ze stavu a změny také překvapená, tím spíš, že den předtím jsme u ní byly na kontrole, kde se Jagulinka tvářila docela zdravě adekvátně svému pooperačnímu stavu. A tak nás zakapačkovala, namedikovala, a jely jsme domů.. nestihly jsme dojet.. Jagulka mi začala po cestě odcházet..

Moc dlouho jsem s ní ve tmě stála na silnici v autě, jen zvuk blikaček protínal zdejší hustou tmu. Setnulo mě to. Potoky slz jsem jí utápěla v její srsti a doteď nemůžu přestat. Miliarda volání zpátky, miliarda otázek „proč“ a co jsem mohla udělat jinak, dřív, co jsem neviděla a vidět měla.. Volala jsem paní doktorce, že jsme nestihly ani dojet domů, a čím to mohlo být.. Nabídla pitvu, pokud budu chtít vědět víc.. A já o tom přemýšlela do hluboké noci, že tentokrát budu muset, že potřebuju znát odpověď PROČ, že s tímto bych nemohla žít..

Doma v tichu krbového ohně jsem se obrátila k naší pomocnici na Cestě, ke Smrti, k naší Milostpaní.. A ta začala mluvit.. Prohovořily jsme v polospánku / bdění / snění spoustu času, těžko měřit tím pozemským, prostě přišlo mi to jako dlouhé hovory. Milostpaní mi pomohla uvědomit si fakta, tak, jak je stejně uvnitř sebe cítím, že jsem udělala vše přesně tak, jak jsem jen mohla, jak jsem cítila, že to je správné, a že Jagulinka prostě jen chtěla odejít s grácií jí vlastní. Dala mi během dne jemnými přesuny do tmavého kouta najevo, že nechce být v přítomnost pejsků, pak se mi posunula pod nohy, abych si zřetelně všimla, že už je čas.. JEJÍ čas.. Chtěla být se mnou sama. A chtěla, abych měla pocit, že jsem udělala vše pro svůj klid, tak mírumilovně a oddaně ležela a absolvovala se mnou cestu za paní doktorovou, aby mi dopřála klidu na duši. Nakonec mě natažením hlavy do klína během řízení upozornila, že mám zastavit, a velmi rychle, abych nestihla panikařit a přemýšlet, se rozloučila..

S pohledem, který budu mít vrytý navždy, který mě přiměl zvažovat zjištění příčin pitvou, mi po Milostpaní poslala vzkaz pro celý život – NEPITVEJ SE V TOM. Slova tolik aktuální pro mé momentální nastavení, kdy ego cítí křivdu z určitých nepravd, co se kolem mě dějí, kdy cítím potřebu napravovat právo do správnosti, jsem opět dostala připomenutí z vyšších míst, připomenutí poslání Duše, a jak jsou mé „problémy“ malicherné: nepitvej se v tom..

 

Snáz se to říká, píše, než dělá. Mysl pořád do toho kecá, mysl chce odpovědi PROČ, mysl chce uvádět věci na (svou) pravou míru. Ale ony už takové jsou, i bez našeho zásahu.. A tak jdu Jagů pohřbít, a spolu s ní i spoustu otázek, protože už na ně mám odpověď: nepitvej se v tom..