4.dubna - Víte o tom, že SMRT má vůni?.. Před pár dny jsem celá zaražená řekla kamarádovi, že Čenďulíček změnil pach, a že tuším, co to znamená. Lidé kolem mě to necítí, ale mně to přijde jako velmi výrazné specifické aroma. Jednoznačný nezaměnitelný pach, který oznamuje blízkost Milostpaní, která se začne těla dotýkat.. Nikdy jsem se nespletla, jakkoli bych chtěla.. Po 4 dnech na kapačkách Čendík stále nemá chuť k jídlu a já pochopila, že „bojovat“ proti věku nejde.. Vím, co bude následovat, zažila jsem to už mnohokrát. Dnes jsem se rozhodla to popsat. Protože o Smrti se nemluví. Protože je brána jako tabu. Protože je vnímána jako něco špatného.. Přitom je to neoddělitelná součást Života.. Čendíčkovo tělíčko ukončuje procesy, které nepotřebuje, jako třeba trávení. Průběh je z mé zkušenosti stejný i u lidí, a čím větší toleranci od okolí dušinka dostane k odpoutání se od fyzické schránky, tím snadnější to pro ni je.. Takže Čendíček nejí, a já to respektuji (nic ho nebolí). Adekvátně tomu víc odpočívá, spí, chůze je pomalejší,.. Po (nekonkrétním) čase bude hlavně spinkat, skoro nevstávat.. Je to přirozené, a je to v pořádku.. Když se Duše dostane na hranu, k bráně, zrychlí se dech. Někdy je to obava fyzického JÁ z neznáma. V té chvíli považuji za důležité být „tam“, a proto se odpojím od světa i já, zavřu oči, vnímám jen dech svěřeného tělíčka a jeho tep. Jsme ve zvláštním meziprostoru, těžko se to popisuje, ale jsou tam světelné bytosti, a klid.. Dech fyzického tělíčka je mělký, nebojte, nedusí se, jakkoli to může vypadat jako občasné nadechnutí, třeba jen jednou za deset vteřin. Tělíčko jen dodýchává, fyzično už nic necítí, Duše přechází.. Pár vteřin před zástavou srdíčka se tělo napne, to je ten moment, kdy se Duše a Tělo rozloučili.. A jak povolí, povolí se i všechny svěrače.. Duše je v blaženosti.. Je to přirozené.. Je to mírumilovné, o to více, když cítí lásku, a smíření..

Čendíček změnil před pár dny vůni. A dnes jsme se s paní doktorkou dohodly nepokračovat v kapačkách. Vím, co nás čeká. Nevím, za jak dlouho. Ale vím, že to vycítím. Protože jsme spolu.. Tady a teď.. Vnímám ho..

 

5.dubna - Dnešní noc Čenďůtka vstal jen jednou a chvilku nevěděl, co se to děje.. už nevidí tak dobře, i zrak odchází, brzy ho tady nebude potřebovat, aby mohl prozřít jiný svět.. Je to přirozené. Tak, jak na svět přicházíme nedokonalí, tak se naše smysly se stářím zhoršují, až odcházíme opět do lůna všeobjímající Lásky.. Napadlo vás, že porod je vlastně cesta za světlem na konci tunelu, do neznáma? Že opouštíme bezpečný pocit, a najednou nás to vyplivne nevědouc kam? Stejné je to s přechody na druhý břeh – jen se vracíme Domů.. Zatímco ale na porody se připravují lidé kolik měsíců, na odchody čekat neumíme, ani se na ně připravit. Celý svět do nás hustí, jak se bránit stárnutí, jak kdyby to bylo něco zakázaného.. Takže zatímco lidem můžeme postup odcházení vysvětlit, Čenďuláskovi pomáhá náruč a zpěv.. Zpívat neumím, tak mu jen broukám ukolébavky jak mě napadne, u nás frčí ´Spinkej můj maličký spi´.. Asi cítí spíš to bručení, než že by v mém hlase rozeznal jakoukoli tóninku, každopádně vím, že to nejednoho pejska moc příjemně uklidní a oni tak nějak s úsměvem pokračují v blaženém spánku a přípravách.. Milostpaní je již citelně přítomna. Mnozí z vás jste psali, že to znáte – mrazení po těle, husařice, jiná vůně, chlad.. Říkám jí Milostpaní, protože sebou opravdu přináší Milost, absolutní pocit klidu, vyrovnání, úlevy.. pokud ovšem by pejsek trpěl, není špatně mu pomoct. Není špatných rozhodnutí; nevyčítejte si, že jste s ním nebyli, nebo naopak nejistotu z toho, že to mohlo být jinak.. Každá Duše má svůj čas a poselství, a ten čas je právě tak dokonalý, jak mohl být, jakkoli a kdykoli to bylo. Úkolem většiny zvířecích Duší je možná právě to naučit nás smířit se se Smrtí, přijmout ji. Je tu, ač ji společnost udupala jako zlou a špatnou, ač ji společnost (minimálně ta „civilizovaná“) vytlačila na okraj a popírá její existenci, týká se každého z nás a není špatné ji přijmout do Života, pozvat ji k hovoru, když stojí za dveřmi, o to přívětivější umí být. A ona umí mluvit! Ne přímo slovy, ale pocitem ano. Když ji neodsunete a nebráníte jí v tom, co musí udělat, bude s vámi v Lásce, můžete cítit vnitřní klid, skoro bych řekla náruč, a opět se mi vrací to slovo – smíření, Milost.. S Čendínkem víme, že tu je.. Šeptám mu do ouška, aby se nebál, že až bude cítit, povedu ho za packu ke dveřím, vyprovodím ho s Milostí, jen ten práh překročí zatím jen on.. Jsem s ním. Nic ho nebolí.. Děkujeme za vaši velmi silnou a hmatatelnou energii. Cítím ji, vím o vás, jakobyste tu byli fyzicky s námi.. Děkuji

 

6.dubna - Čenďulka vstává už jen pro pomazlení. Přistavení k mističce s vodou, ani venkovní ťapání není to, co vyžaduje. Náruč, hlazení, přivinutí na mé srdce, bytí v (ne)prostoru, bytí spolu.. Dlouze jsme si vykládali, šeptám mu snad jen v myšlenkách, co ho čeká, držím pevně jeho tělíčko, aby věděl, že je v bezpečí. Sedím s ním na zemi před krbíkem, světlo a teplo ohně je nám nyní blízké. Drbu ho v oušku a po očičku, jak to má rád, ještě se mi opírá do dlaně, vnímá Lásku.. Šeptám mu, že se vše děje, jak má. S Láskou k Životu, čeká ho Milost.. Čendíčkova Dušička se s tímto pocitem odpoutává od tělesné schránky.. Tečou mi slzy, dopadají na něj, očišťují mou Mysl od bolesti, naše Duše jsou v harmonii.. V našich 5 smyslech prostě chybí: cítit ho, vonět, vidět, slyšet, pusinkovat.. Ale oni zde zůstávají. Jen se musíme naučit přepnout na ten opomíjený, a přesto stejně plnohodnotný, 6.smysl. Tam jsou, tam komunikují, odtam umí polechtat nebo pohladit, doslova.. Zapaluji kadidlo, pomáhá to duším s přestupem. Čendíčkovo tělíčko ode mě dostává ochranný náramek, jako každé na Cestě Domů.. Plus pár osobních dárečků.. Před návratem Zemi ho ještě zavinu jako miminko a nechám ostatní pejsky vnímat koloběh jako něco přirozeného, jak to v Přírodě bývá.. Tečou mi slzy a ještě dlouho tichý proud nepůjde zastavit.. Proud Lásky a smíření.. Milosti a vděku.. Za každou minutu, za každý den.. Přijetí Smrti dává Životu smysl.