Prodlužuje se období temna a u nás, kteří nežijeme ve svitu pouličního osvětlení, tak utíká den jak splašený. Naopak přibývá doba, kdy si můžu jen tak sednout nad knížkou a odpočívat. Zatímco v létě pejsci vydrží divočit do desíti večer, v tomto období už od čtyř odpoledne odpočívají s drobnými přestávkami až do rána, kdy se znovu „rozsvítí“. Život v jurtě, a tak trochu mimo civilizaci, je silně o spojení s přírodou, a tak vnímám přirozený cyklus zimního spánku dvojnásob..

U nás v jurtičce plápolá krb a den se odvíjí od nutnosti mít dost suchého dřeva a třísek, zajistit pejskům teplo na dobu mé případné krátké nepřítomnosti, rozmrazit nanosit a zařídit vodu pro všechnu venkovní zvířulenu, zajistit krmení, jelikož je všechno zmoklé nebo popadané sněhovým popraškem a tak těch 8hodin světla je vlastně taková „pracovní doba“ bez pauzy na oběd :). Ale já svou „práci“ miluju, dává mi větší smysl než vše, co jsem kdy dělala. Protože toto je život pro život. Někteří lidé však po 8hodinách v jejich práci jsou nevrlí, vstávají a vrací se za tmy, a pak jsou nevrlí i na život kolem sebe. Hledají příčinu své nespokojenosti v chybách druhých, nosí klapky na očích i uších, aby se nemuseli zamyslet sami nad sebou. Přitom podzim a zima přímo vybízí k času pro sebe, k času odpuštění, lásky a sdíleného „ohně“. A měli bychom se učit každý den ten čas nezameškat. Nikdo nevíme, kolik ho máme. Žijeme minulostí, namísto užívání darů přítomnosti. Bojíme se budoucnosti, namísto poslouchání tepu srdce tady a teď. Moji milásci, moje zvířecí rodina, moji učitelé i rádci, jsou ty nejcennější připomínky, že dech je důležitý. Že když chrápou, tak žijou a o nic víc vlastně nejde, nic víc nepotřebuju k radosti :).

Odešel nám Velký Pan Daglesí Brach, pan doga, pejsánek, který zůstal vepsán hluboko v paměti a srdci každému, kdo se s ním kdy setkal. Milosrdně, ještě si mě na svoje rozloučení zavolal. A já jsem jen děkovala své intuici, která mě už pár dní předem upozorňovala, že není úplně v pořádku. Která mi dovolila být s ním tak, jakoby zítřek nemusel být. A s jeho odchodem, s opuštěním fyzična kohokoli, bychom si měli uvědomit znovu a znovu, jaký dar je, dokud jsme (spolu). Dokud můžeme sdílet oheň ne virtuálně, ale fyzicky. Zapomenout na křivdy a odpustit si. Moji pejsci mě učí milovat bez podmínek, nesrovnávat se s nikým a už vůbec ne hodnotit dobro a zlo. Lepší a horší. Těžko se to vysvětluje, o tom třeba jindy :).

Jen jsem chtěla napsat, že nyní je krásný čas, kdy večerní brzká tma nás vybízí ne k temnotě duše, ale ke sdílení světla ;-). S láskou a úctou ke všemu životu vaši Františci :)