Ze života

Myslela jsem, že s poznámkami budu končit. Píšete mi často a nikoli ojediněle, abych to nedělala. Že to některým z vás snad pomáhá, jiné to posiluje, ostatní se jen otevřeli novým názorům, zvažují je a přehodnocují dle vlastního uvážení. A to je dobře. Všechny tyto důvody jsou velmi hodnotné a já si jich.. ne, já si VÁS vážím :). Protože mi pomáháte, vracíte mi to, co dávám. Ukazujete dokonalost koloběhu „božských“ mlýnů. Dokud jsem moc chtěla, dělat něco přínosného, něco jiného, být něčím odlišná nebo důležitá, nešlo to. Teprve když jsem se oprostila od názorů druhých a rozhodla se žít svůj život za sebe, všechno toto přišlo. Aniž bych chtěla. Protože jsem sundala masky a začala jsem být sama sebou..

Dnes ráno na vycházce se psy jsme potkali dravce. Jsou tady často a všude kolem, upřímně nerozeznám káně od poštolky, proto prosím přijměte můj popis, jako setkání s „dravcem“ :). Vždy sedá na stromě, který už znám, který mě toho spousty naučil. Jen zamyšlení se nad tím, co ten strom musel ve svém staletém životě slyšet za nářky, kolik viděl hádek nebo možná i milostných pletek ;-), mě uklidní a dodá nadhled nad malicherností problému. Takových moudrých stromů mám už několik a ráda k nim na každém místě, kde jsem, dojdu načerpat trochu jejich životního nadhledu. No fakt si zkuste představit, co takový strom, pod který si třeba sednete, už musel zažít a slyšet. Jak snadno si potom uvědomíte, že ten váš problém není ničím výjimečný, ani ojedinělý, a že to vlastně z pohledu století stromu je asi docela dost blbost :-D ..

No a ten dravec dnes ráno se vznesl přímo nad nás a začal doslova tančit ve větru. Využíval každou část svého těla k dokonalému ovládnutí vzdušných proudů. Našla jsem, jak mimořádným kormidlem je jeho ocas. S jakou dokonalostí a ladností předvádí ovládání mysli, těla, ducha. A tak jsem si sedla a jen tak ho pozorovala. Nikdy tak dlouho nad námi nelétal. Přišlo mi to nekonečné, nekonečně krásné, snad i psi vycítili dar tohoto okamžiku, protože se ke mně přidali a jen tak v tichosti jsme pozorovali jeho show. Možná je to blbost, ale já mám opravdu pocit, že nehledal kořist.. Že ten tanec byl pro nás. Že mi měl připomenout nadhled shora, kdy jsem jen tečka v jeho očích a přitom nedílnou součástí jeho světa. Kdy se stal součástí mého světa. Ještě teď se mi z toho třese v očích slza, úcta k životu, radost a oslava jednoduchosti..

Proto píšu i další poznámku, trochu více ze života, z toho, co mě potkalo na mé cestě zcela přirozeně a lidé se ptají „jakto“. Stala jsem se ze dne na den zcela vegetariánkou. Nechci a nebudu k tomu nikoho nutit, ale na četné otázky, námitky, argumenty (zvláštní, že lidé mají potřebu obhajovat své masožroutství víc, jak já své vegetariánství ;-)) jsem hledala odpovědi, hlavně sama v sobě. Proto následující řádky jsou odrazem mého nastavení. Ostatně jako celý můj život. Ve svém životě si to přeberte po svém, uvědomte si ale tu sílu a moc rozhodnutí, že to, jaký názor si na to uděláte, můžete zcela ovládnout. Že je to jen na tobě, co si o tom pomyslíš. Že nemusíš čekat, co na to řeknou ostatní. To je krása svobody a ovládání života. Svého života :).

Lidé mi často říkají, že by také chtěli omezit nebo zcela vynechat maso, ale neumí si pomoct. Někdy slýchám argument, že jsme se masožravci od pravěku, a že to máme v sobě. Domnívám se, že maso pralidi jedli, protože ještě nebylo zemědělství. Pak u něj zůstali jako u hodnotného zdroje živin, protože nevěděli, jak jinak. Ale snad odkazujíc sami sebe právě na naši genialitu lidství, na to, že používáme mozek „lépe“ než zvířata, jsme prošli vývojem, který nám umožňuje nechovat se jako v pravěku.. Ano, některým lidem jsou stále tyto vlastnosti a možnosti odkázat se na pravěk (nebo minulé století, to je jedno) bližší, než použít vlastní potenciál myšlení a udělat rozhodnutí. Nebo spíš jednodušší. Možná pohodlnější. Chápu to, také jsem taková byla. Je pohodlné nic neměnit, protože změna chce odvahu, snahu, aktivitu, změna je vždy o tom vykročit z krabičky návyků, které náš život dělají plynulejším. Tedy, jako loďka v bazénu, to jsou naše návyky a my jsme v té loďce. A tak nějak to kolem nás plyne, vlny v bazénku nejsou, a všechno kolem nás jde bez naší účasti. A je nám bezpečně a někdy i klidně. Ale mě bazén přestal stačit, tak holt kormidluju po moři, kde je to pěkná divočina, ale aspoň mám pocit, že žiju :).

Někteří si maso neumí odpustit.. Říkají. Ale vždyť už to děláte! Myslím, že i kdyby vás někdo přesvědčoval, že dětské maso je to nejlibovější na světě a není lepší chuti, nevzali byste ho do pusy. Že to je drsné a hnusné přirovnání mimo mísu? A co tele, například? Že opět srovnávám nesrovnatelné? V Indii by si to nemysleli. Stejně jako v Číně vás budou přesvědčovat, že váš domácí mazlíček je tou nejlepší pochoutkou na světě. Měřítka, podle kterých srovnáváme, soudíme, hodnotíme, jsou nastaveny prostředím, ve kterém vyrůstáme. Ale jsme to zase pouze a jen my sami, kdo může udělat rozhodnutí a nastavit si měřítka vlastního světa, vlastního života.

V tom mém se stal život posvátný. Vážím si každé minuty, vážím si daru šesti smyslů, které se snažím využívat rovnoměrně. Vážím si daru života svých psů, každého jednotlivě. Vážím si tance ptáčků u krmítka, stejně jako radosti slepiček, když za nimi přijdu. Jsou to okamžiky, které mě dělají poctěnou, šťastnou, že právě mě si tato stvoření vybrala, aby se podělila o své radosti. O kousek svého času života. S tím přišla přirozeně i úcta k ostatním živočichům. Dřív jsem jedla „jen“ maso z domácích chovů, že se zvířátko aspoň mělo hezky. Ale je to stejně alibistické, jako cokoli jiného. Svého psa na konci života také nesním, ač vím, že měli parádní život ;-). Uvědomila jsem si, že jsem lhala sama sobě.

Nejsem v pravěku, udělala jsem rozhodnutí nejíst žádné maso, nikomu ho nenutím, jen přibližuji svůj pohled. Ano, je to o sebeovládání. Naštěstí dnešní vegetariánská strava je dostatečně pestrá a výživná na to, že chutě jak rychle přijdou, tak rychle se dají odehnat. Je to o vlastním ovládání, ale tím, že ovládám maličkosti ve svém životě, ovládám svůj život. Můžu se nechat smýkat emocemi, náladami, okolím, negativy, chutěmi.. Nebo se můžu rozhodnout vzít svůj svět do svých rukou, rozhodnout se naložit se SVÝM časem podle svých rozhodnutí. Je to osvobozující, nikoli svazující. Pochopíte slova o tom, co to je mít veškerou moc světa. Protože ji máte také, ve svých rukách. Ve svém rozhodnutí každé minuty. Teď vstanete a je na vás, co se rozhodnete dělat. Uvařit si čaj? Pracovat? Zavolat dlouho odkládaný hovor ;-)? Vaše volba, váš život, váš čas.. VAŠE MOC!

Na mojí cestě se tato moc rozvíjí, roste, spolu s tím, jak se učím ze svých chyb, jak vnímám jinak okolí, jak se učím z chyb ostatních. Je mi velmi cenné poslouchat povídání ostatních, je v tom tolik moudrosti a ponaučení! Vyhrazuji si čas na každou minutu hovoru s jedním člověkem. Pravda, mám trochu problém sedět u stolu, kde mluví každý přes každého a než dokončí myšlenku, už jsou u jiné a říkám si, jak je možné, že se v tom sami neztratí :). Tolik informací, přitom nedokončených, rychle se dostat ke slovu a říct k tomu něco svého, aniž bych chtěla zjistit podstatu toho, proč člověk naproti mně mluví jak mluví. Proč si myslí to či ono. Je krásné vést rozhovor, kde hledám souvislosti, které právě tu osobu naproti mně přivedly k názorům a vyjádřením, které mi říká. Hledám nitky, které jí pomohly si toto myslet, a vznikají přenádherné pavučiny, sítě života, které vidíte i vy, které můžete taky vnímat.. Stačí se jen zastavit, poslouchat, naslouchat. Všimla jsem si sama na sobě, že jsem během hovoru často čekala na okamžik, kdy k tomu budu moct říct něco za sebe, ze své zkušenosti, přispět svojí troškou do mlýna. Daleko cennější se pro mě stalo hledání odpovědí. Proč ten druhý říká, co říká. Protože poznáním jeho zkušeností se z toho stávají i mé zkušenosti. Ze kterých se můžu poučit, které mi mají něco přinést. Rozhovory pro mě nyní nejsou o tom číhat, co k tomu můžu říct já , ale poslouchat, proč tak říkají ostatní.

Přidala jsem možná kontroverzní poznámku, tuším. Znovu si uvědomte, že se můžete odklonit od počítače, vteřinu, možná minutu se zamyslet, a udělat si VLASTNÍ názor. Nebude ani špatný, ani dobrý. Bude totiž váš a právo soudit ho máte jen vy sami. Ostatní ho budou hodnotit dle obrazu jejich životů, dle toho, co oni si prožili, co oni po odklonu od počítače si pomyslí. Někomu u toho bublá polévka a tu minutu si nenajde. Jiní mají spousty jiných věcí na práci než toto číst. Neptejte se, proč jsem to napsala. Ptejte se, proč vy jste to měli číst ;-). Zamyšlení jsou krásná věc! A už vám dám pomalu, ale jistě, prostor :).

Přes poznámky o mém novém životě, kdy zjišťuji, že i spousta lidí si zvyká na mé nové reakce, že jsou překvapení, že občas je odmítnu s názorem, který mi vkládá do MÉHO života JEJICH obavy, že jim občas nastavím zrcadlo (což zatím vnímají negativně namísto inspirace), se stále věnuji a držím své cesty. Ráda bych jen informovala pro všechny, které zajímá i cesta psíčkařská, že již existuje skupina na fcb, kterou otevřu (zatím je uzavřená) v momentě hotového webu a registrace spolku. Našla se spousta úžasných mimořádných lidí, co mi nezištně pomáhá. A budu je poté se ctí a jejich svolením jmenovat :). Tvoří web, registruje se ochranná známka, hodní lidé mi pomáhají se založením spolku, kdy příští týden bude odeslán návrh na zápis. Další dělají logo, a v neposlední řadě.. Snad.. Vypadá to, že pracujeme se starostkou na tom, aby vyšel i pozemek ;-)..

O tom zase příště. Budu psát, protože mi vracíte vlastní sílu. Budu se těšit, až vás všechny v mém chrámu, oáze na těle i na duši uvítám osobně :). Budu se těšit, až zavřu počítač a půjdu se rozhlédnout po svém světě, co užitečného na mé cestě se dá zase udělat. Těším se teď, že to píšu, těším se na každou minutu svého života. Těším se z každé minuty :).. A teď už opravdu končím. Musím.. ne nemusím, ale chci, navštívit svoji 90ti letou babičku. A kamarádku, které není dobře. A to je důležitější než hlídat facebookové novinky nebo doslova zabíjet čas jinými vatovými výplněmi ;-). Krásný prožitý den všem :).